Reklama
 
Blog | Miroslav Šuta

Jak se (taky) rodí zlato

Zlato mě nikdy nelákalo a prakticky žádné nemám. Přemýšlel jsem o něm naposledy asi jako kluk, když jsem hltal mayovky, KODovky či Karavany. K přemýšlení o zlatu mě přivedl až krátký amatérský filmeček, který malou kamerou natočil německý známý.

————-

Z dálky je vidět říčka a v ní skupina malých černých postaviček. Vypadají jako africké dětí. Slunce svítí. Je vysoko na obloze, protože prakticky nejsou vidět stíny. Ale děti se nekoupou, nepokřikují na sebe ani po sobě nestříkají vodou. Kamera se přibližuje. Už je vidět, že jsou to skutečně malí černoušci, kteří jsou nad čímsi soustředěně schouleni. Kamera se stále přibližuje a už jsou vidět rozmanité plechové nádobky v rukou dětí, kteří jimi usilovně krouží. Občas do nich něco přidají. Občas z nich cosi vyhodí.

Střih

Reklama

V popředí, vlevo, v jakémsi podřepu starší černý muž s bederní rouškou, který v ruce drží omlácený plechový kastrol. U muže stojí řada dětí s hrníčky. Asi uplynulo několik hodin, protože jejich dlouhé stíny vytvářejí na zemí pruhování. Holky a kluci různého věku postupně předávají muži své nádobky. On je vyprazdňuje do svého kastrolu a děti se kolem něj shlukují. Je znát, že o kameře vědí, nepřetvařují se a živě gestikulují do objektivu.

Když kastrol pozřel výsledek práce dětí, přichází černá žena s bandaskou. Vypadá jako bandaska ze starých filmů. Jako otlučené plechové bandasky, ve kterých si nosili jídlo filmoví havíři, když šli fárat. Žena opatrně z bandasky něco nalije do mužova kastrolu. V zapadajícím slunci se nalévaná kapalina na okamžik oslnivě zaleskne.

Střih

„To byla rtuť“, pronese na vysvětlenou Hans a film pokračuje záběrem z blízka na ruce černého muže, kterými krouží kastrolem, v němž se v rytmu mužových rukou pohybuje nevábná hmota. Monotónní pohyby rukou. Monotónní pohyb kastrolu i masy v něm. Vše sleduje i žena a chumel dětí, které do kastrolu přispěly svým dílem. Na kameru zřejmě úplně zapomněly a soustředěně sledují kastrol.

Střih

Kastrol se už přestal pohybovat. Detailní záběr ukazuje černou ruku, která se do něj noří. Vytahuje malou hrudku nevábného vzhledu. Muž si ji klade na dlaň a strká až těsně k objektivu. Pak se záběr rozšiřuje. Muž něco říká v cizím jazyce a poprvé se směje. I soustředění ostatních zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku …

Střih

Muž přichází k pohasínajícímu ohništi. Jednou rukou z něj vytahuje silné, žhavé poleno a opírá ho o jeden z kamenů tak, aby na něj kamera dobře viděla. Hrozen vesničanů vyplňuje vše kolem. Muž velice opatrně klade hrudku na žhavou část polena. Červeň v okolí hrudky vystřídá černá, jak hmota poleno ochladila. Muž k hrudce zvolna přibližuje svá ústa a zvolna na poleno fouká, aby povzbudil oheň zvolna stravující poleno. Hrudka se ocitá v rudém obklíčení a lehounce se škvíří.

Střih

„Takhle se z amalgámu vypařuje rtuť“, vysvětluje pro méně chápavé diváky Hans. Ve filmu černému muži, který drží chladný konce polena, podává jeho pomocník malý plecháček. Hrozen vesničanů kolem ohně fascinovaně zírá na poleno a hrudku. Muž zručně hrudku sklepává. Voda v plecháčku bolestivě sykne, když se do ní vnoří žhavý vetřelec. Muž odkládá poleno zpět do ohniště a pak sahá do hrnku pro výsledek své práce. Chvíli hrudku mne ve svých prstech a pak ji s úsměvem demonstrativně přibližuje až téměř k objektivu. Hrudka je světlejší, ale nevypadá nikterak oslnivě. TO je skutečně ZLATO, potvrzuje Hans s důrazem na ona dvě slova.

Střih

Muž, který předváděl své kouzlo s hrudkou, přichází před objektiv. V ruce nese reznoucí plechovkou, která má ucho vyrobené z drátu pokrytého barevnou plastovou bužírkou. Mluví cizí řečí a přitom z plechovky vysypává na svou levou dlaň řadu malých zlatých hrudek. Pak každou z nich bere mezi palec a ukazovák pravé ruky a jednotlivě nám je demonstruje před objektivem. „Vysvětluje, že až budou mít plechovku plnou, půjde s dalšími muži na trh. Za zlato přinesou další rtuť a vše co vesnice potřebuje“, uzavírá film i svůj stručný komentář Hans.

———

Hans je doktor. V Africe vyšetřoval děti i jejich rodiče otrávené rtutí. Ten amatérský filmeček prý natočil proto, že z něj pochopíme víc než z hodiny povídání nebo z oficiální zprávy, do které svou práci s kolegy shrnuli.

Na těžbu zlata se ročně na světě spotřebuje asi 800 tun rtuti. Většina z ní se vypaří do ovzduší nebo zamoří zlatonosné řeky a potoky. Nejen v Africe, ale i v jižní Americe nebo Asii.