Agentura Reuters přinesla zprávu o tom, že Rusko podepsalo smlouvu na stavbu atomového reaktoru a centra pro jaderný výzkum s představiteli barmské vojenské diktatury. Podle ruské agentury pro atomovou energii Rosatom má jít o lehkovodní jaderný reaktor s nízce obohaceným uranem 235 o výkonu 10 MW. Atomový reaktor a výzkumné centrum pro barmskou juntu má podle agentury Interfax vybudovat ruská firma Atomstrojexport.
Rusko zároveň svět uklidňuje, že Barma je signatářem mezinárodní dohody o nešíření jaderných zbraní a že atomový program barmské diktatury prý bude pod kontrolou Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA). Náměstek barmského ministra zahraničních věcí U Khin Maung Win podle časopisu New Scientist uvedl, že reaktor údajně bude sloužit „vědcům a k výrobě radioizotopů pro široké spektrum použití včetně medicíny a zemědělství“. Ubezpečil, že reaktor bude sloužit mírovým účelům „v zájmu lidí“ a dodal, že „zájem Myanmaru o jadernou energie není pro špatné účely“.
Podle amerického listu Washington Times ale představitelé mezinárodní agentury o jaderných plánech barmského režimu nic neví. Představitel IAEA z její vídeňské centrály dokonce pro agenturu Reuters uvedl: „IAEA nebyla Myanmarem informována o výstavbě jakéhokoli nukleárního zařízení“.
Prohlášení ruských a barmských činitelů, ale zjevně neuklidnila vládu Spojených států, neboť mluvčí State Departmentu Tom Casey uvedl, že Myanmar nemá patřičný systém kontroly a že zemi chybí mechanismy, které by zabezpečily, aby nedocházelo k incidentům vedoucím k ohrožení životního prostředí nebo k nekontrolovatelnému šíření jaderné technologie.
Diktatura v Barmě vládne od roku 1962, kdy se vojenským převratem dostal k moci generál U Nei Win a vyhlásil „barmskou cestu k socialismu“. Nei Win koncem 80. let rezignoval a mohutné protivládní demonstrace požadovaly změnu režimu, které ale junta tvrdě potlačila, když tisíce lidí uvěznila a stovky odpůrců popravila. Když následně volby v roce v 1990 vyhrála Národní liga pro demokracii, diktatura zvolené představitele strany uvěznila a na šéfku ligy Aun Schan Su Ťij uvalila „domácí vězení“.
Su Ťij získala Nobelovu cenu míru a Sacharovovu cenu, což připoutalo větší pozornost mezinárodního společenství k barmské diktatuře a vedlo též k uvalení jistých sankcí. Naději více než 40 milionů obyvatel Barmy na svobodnější život ale kalí Rusko a Čína, které podle dostupných informací vojenskou diktaturu v Barmě podporují nejen politicky, ale také dodávkami zbraní.
Jak to dopadne s atomovým programem barmských generálů se netroufám odhadnout. Myslím, že dobrý důvod k obavám je i v případě, kdyby tamní vojenská junta neusilovala o výrobu atomových zbraní jako korejská diktatura Kimů nebo autoritářský režim v Iránu, kterému také Rusko pomáhá s nukleárním programem. Samozřejmě stejně jako v Barmě „čistě mírovým“.
Nezodpovězená zůstává třeba otázka, jak barmská diktatura naloží s vysoce nebezpečným atomovým odpadem. Samotného Rusko je v tomto ohledu dostatečně odstrašujícím příkladem. A není ani jisté, zda se některý z budoucích šéfů barmského nukleárního programu nerozhodne přivydělat si bokem nějakým tím atomovým kšeftíkem. Zde může být odstrašujícím příkladem pro změnu zkušenost z Pákistánu.