Vystupujeme z motoráčku jen tři. Já, Lída a Mirek. Ten nám dělá zasvěceného průvodce. Už samotné nádražíčko a pohled na okolní krajinu je osvěžující. Jeli jsme vláčkem se skupinou důchodců-turistů. Ale ti vystoupili už dřív. Patrně si vyšlápli na Milešovku.
České středohoří se nám otevírá na všechny strany. A my pomalu kráčíme na místa, která brzy přestanou existovat. Už brzy. Už se chystají buldozery a bagry. Výbušniny a beton je po milionech let vymažou z povrchu Země. Romantickou krajinu Středohoří vylepší náspy a estakády. Zářezy, tunely a mimoúrovňové křižovatky. A po nich se budou řítit kamiony. S tureckými paprikami do Dánska. S holandskými sýry do Maďarska. Dálnice. Co kilometr, to miliarda.
Jdeme po místní asfaltce. V dozrávajícím obilí vidím dvě výstražně vztyčené chlupaté uši. Vítr fouká od srnky, takže nás necítí. Náš tichý krok její nastražené uši neslyší. „Tamhle u těch vlčích máků bude začínat násep. Povede až k tý polní cestě, která zmizí“, vytrhává mě z romantického zasnění Mirek.
Stoupáme po stráni příkré tak, že se občas musím opřít rukou o zem nebo zachytit o kořen nebo kmen. Supím jako lokomotiva. „Tady nad našima hlavama povede estakáda z tunelu“, upozorňuje Mirek a já využívám chvilkovou přestávku ve výstupu k nabrání dechu. „… a támhle rostly unikátní jeřáby“, doplňuje Mirek. „Jeřáb český. To je endemit. Roste jenom ve Středohoří. Byli tu čtyři. Tak je správa CháKáÓ dala označit, aby je tu ´omylem´ nevykáceli. Jenže pak tu dal jiný chytrák označit stromy určený k probírce. A chlápci s motorovkama pokáceli všechno. Jeřáb nepřežil ani jeden . Prej nevěděli, že je to jeřáb a že je vzácnej. Prostě fachmani. Vyšetřovalo se to. Ale prej za to nikdo nemůže.“
Doškrábali jsme se k jámě. „To je průzkumná štola pro budoucí dálniční tunel“, vysvětluje Mirek „Chtěli sme, aby aspoň nejcennější částí krajiny vedla dálnice v tunelu. Ale prej to nejde. Prej by to bylo moc drahý, říkali dálničáři. Ale teď říkaj, že to bude stejně o 4 miliardy dražší. I bez tunelu.“
Sedíme na hraně kopce a svačíme. Kocháme se výhledem na bránu Čech. „To jsou panoramata“, řekla by paní Homolková. Porta Bohemica je sice pošramocená, ale pořád krásná. Jizvu starého lomu pod námi hojivá ruka přírody přeměnila v romantické zákoutí. Jsme tu ve správnou dobou. Z rozmanitosti kytek tu oči přecházejí.
Teď mám jeden z těch unikátních jeřábů přímo před sebou. Fotím si ho. Scházím kamenitou strání do bývalého lomu. „Támhle má bejt portál tunelu a tohle všechno kolem je na odpis.Všechno pude do hajzlu. Dálničáři to chtějí zplanýrovat. Prej pro stavební dvůr,“ vysvětluje Mirek a rozhorluje se: „Za drahý peníze zplundrujou to, co už příroda zahojila.“
Snažím se, abych si zapamatoval co nejvíc. Co nejvíc toho, co už brzy nebude. A udělat nějaké fotky. Jenže na cestě potkáváme nerudného chlápka. V legrační uniformě. Ale s ostrým vlčákem.
„Co tady děláte?“
„Díváme se. Prej tu povede dálnice. Chcem vidět co má zničit.“
„Cože? A víte, že tady je soukromej pozemek? … že tu můžou volně pobíhat hlídací psi?“
Nevěděli jsme. Nikde žádná cedule, žádné varování. Co tady asi hlídá?, proletí mi hlavou. Tady se přece nedá nic ukrást: Ani zničit. Leda ta příroda. Ale tu určitě nehlídá. Ta už byla úředně odepsaná …