Kolik rtuti zubům sluší?
Na tom se neshodnou ani sami lékaři mezi sebou, jak ukázala loňská konference v Bruselu, která se speciálně věnovala problémům užívání rtuti ve stomatologii.
Za zastánce amalgámů vystoupil profesor Gottfried Schmalz z univerzity v Řezně, který připustil, že použití slitin rtuti (amalgámů) v zubním lékařství má kromě výhod i některé problémy. Upozornil ale, že problémy jsou spojené i s dalšími materiály pro zubní výplně, např. s pryskyřicemi. Podle jeho názoru by případný konec užívání amalgamů mohl v některých případech zvýšit riziko pro pacienty a zákaz užívání rtuti by prý mohl vést i k růstu cen jiných stomatologických materiálů.
Prof. Schmalz argumentuje tabulkou, která srovnává s riziko poškození zubů u dvanáctiletých dětí v různých evropských zemích na základě tzv. indexu kazivosti chrupu (KPE). Ten je vlastně součtem jednotlivých zubů, které má pacient postižené kazem (K), opatřené plombou (P) nebo vytržené (E). Ale oponenti namítají, že tabulka je spíš odrazem kultury společnosti v oblasti péče o zuby. Nejhůře totiž dopadají postkomunistické země (Maďarsko, Polsko, Litva, Lotyšsko a Chorvatsko) a naopak Dánsko a Švédsko patří k zemím s nejmenším rizikem, i když obě země užívání amalgámů omezují.
Kritiky amalgámů reprezentoval dr. Joachim Mutter z Ústavu epidemiologie a environmentální medicíny Univerzitní nemocnice ve Freiburgu. Varoval, že rtuť se v těle kumuluje a že lidé s amalgámovými plombami mají 2 až 12krát více rtuti v některých tkáních těla. Za zvláště rizikové považuje amalgámy u dívek a mladých žen, protože v případě mateřství přechází rtuť krví z těla matky do vyvíjejícího se plodu a ohrožuje vývoj mozku dítěte.
Lidé jako nezabezpečená toxická skládka?
Ročně se ve světě spotřebuje pro zubní amalgámy více než 300 tun rtuti, z toho velká část v Evropě. Odborníci uvádějí, že 27 členských států EU spotřebuje ve stomatologii za rok asi 125 tun rtuti a že Evropané mají v ústech více než 1100 tun rtuti. Větším „žroutem“ rtuti je v Evropě už jenom chemický průmysl, který v roce 2005 spotřeboval asi 190 tun rtuti v zastaralých chemičkách pro výrobu chlóru, které si ještě nepořídily modernější membránovou technologii.
Řada výzkumu ukazuje, že rtuť může ohrožovat zdraví některých pacientů (zejména s alergiemi nebo s autoimunitními chorobami), ale i samotné zubaře a jejich personál, kteří amalgámy připravují a aplikují. Navíc velká část rtuti z amalgámů končí dříve či později v životním prostředí. Peter Maxson v expertní studii o ekologických dopadech užívání zubních amalgámů konstatuje, že každý rok končí jen v zemích EU asi 30 tun rtuti v půdě, 24 tun ve vodě a 23 tun v ovzduší. Pro srovnání – nejhorší uhelné elektrárny společnosti ČEZ ohlásily do integrovaného registru znečištění, že v roce 2006 vypustily do ovzduší kolem 160 kilogramů rtuti (Počerady 165 a Prunéřov 159). Podle britských statistik byla dokonce už v roce 2005 tamní krematoria horším zdrojem zamoření ovzduší rtutí než uhelné elektrárny v zemi!
Můj ostrovní kolega to nad sklenicí českého piva glosoval s typickým anglickým humorem: „Naše těla jsou jako velká toxická skládka odpadu. Majitel každé odpadové firmy, která by takhle mizerně zabezpečila nebezpečné odpady, by nejspíš skončil ve vězení.“