Ambiciózní plán ministra Gabriela
Podle rozhlasové stanice Deutsche Welle vypouští Německo dnes více než miliardu tun oxidu uhličitého a je tak šestým největším znečišťovatelem na světě. Podle ministra Gabriela ale přišel čas to změnit. V dolní sněmovně německého parlamentu (Bundestagu) uvedl, že Německo potřebuje zvyšovat energetickou efektivitu hospodářství o 3% ročně, aby do roku 2020 dosáhlo snížení emisi oxidu uhličitého o 20% ve srovnání s rokem 1990.
Gabriel však připravil osmibodový plán, za pomoci kterého by Německo mohlo snížit emise CO2 až o 40% během následujících 13 let. „Měli bychom si stanovit cíl stát se energeticky nejefektivnější zemí světa“, uvedl před německými poslanci. Gabrielův plán počítá jak se zapojením průmyslu, tak každého jednotlivce. Jeho součástí je snížení spotřeby elektřiny do roku 2020 o 11%, což by samo o sobě mělo podle ministra snížit emise CO2 o 40 milionů tun.
Gabriel počítá také s motivováním pasažérů, aby na středních tratích přesedlali z letadel do vlaků, a tvrdí: „Musíme zajistit takové služby na železnici, aby mohla konkurovat letecké dopravě“. Jedním z nástrojů má být reforma daní v oblasti dopravy, neboť letecké palivo není zdaněno, ale železniční společnosti musí daň platit. „To není fér a nemůže to tak zůstat“, prohlásil německý ministr v Bundestagu.
Německo potřebuje také modernizovat své elektrárny, přičemž přednost má získat efektivnější kogenerace tepla a elektřiny. Vláda kancléřky Merkelové se podle Gabriela již shodla, že více než čtvrtina energie má v Německu v roce 2020 pocházet z energeticky šetrných zdrojů jakými jsou větrné a solární elektrárny nebo biopaliva.
Podle kalkulace Gabrielova úřadu by do připraveného programu měla německá vláda v nejbližších třech letech investovat 3 miliardy euro (asi 84 miliardy korun). Podle ministra Gabriela to ale má být výhodná investice, zvláště v porovnání se 130 miliardami euro, které by podle posledních kalkulací mohly představovat náklady Německa v důsledku případných klimatických změn.
Ministr Gabriel však zároveň varuje, že ani nejlepší snaha Německa nebude postačovat, pokud ho nebudou následovat další státy. Také proto kancléřka Merkelová učinila téma změny klimatu jednou z priorit schůzky G8, která má v červnu proběhnout právě v Německu.
A co Česko?
Podle Organizace pro ekonomickou spolupráce a rozvoj (OECD) patří Česká republika mezi země s nejvyšší mírou znečištění životního prostředí i s nejvyšší energetickou a materiálovou náročností z členských států OECD. „Zpráva o politice, stavu a vývoji životního prostředí“ zpracovaná OECD za období 1998 až 2005 doporučuje zavést „opatření ke zmírnění dopadů změny klimatu a přiblížit se tak evropskému průměru pro emise skleníkových plynů na osobu … a směřující ke snížení náročnosti hospodářství z hlediska uhlíku.“ Česká republika vykazuje čtvrté nejvyšší emise CO2 na obyvatele z 25 členských zemí EU a 66 % obyvatel země žije ve škodlivinami nadlimitně zamořeném ovzduší.
Přesto Milan Urban (ČSSD) jako ministr průmyslu a obchodu navrhoval povolit pro léta 2005 až 2007 exhalace skleníkových plynů z průmyslu ve výši až 110 milionů tun ročně, ačkoli skutečně byly využity v roce 2005 povolenky jen asi pro 82 milionů tun. Přitom Urbanem vedené ministerstvo zpracovalo prognózu, podle níž by se do roku 2010 skleníkové znečištění mohlo vyšplhat až na fantastických 138 milionů tun ručně.
Urbanův následovník v úřadu Martin Říman vloni navrhl pro léta 2008 až 2012 udělit povolenky na vypouštění až 104 milionů tun skleníkových plynů ročně. Po vyjednávání s Rút Bízkovou (náměstkyní ministra životního prostředí pro ekonomiku a politiku) a po schválení první Topolánkovou vládou nakonec Česká republika požádala Evropskou komisi o povolenky na zhruba 102 milionů tun CO2. Ministr Říman i náměstkyně Bízková obhajovali zvýšení emisí údajnou potřebou českého průmyslu. Srozumitelně řečeno by se české hospodářství – už dnes podle OECD materiálově, energeticky i emisně extrémně náročné – mělo stát ještě náročnější.
Evropská komise sice návrh českého alokačního plánu odmítla, ale ministr Říman opakovaně navrhuje, aby česká vláda sníženou kvótu znečištění odmítla a navrhuje dokonce podat na Brusel žalobu. Ministr životního prostředí Bursík, který návrh alokačního plánu zdědil po svém předchůdci Kalašovi (dnes poradce premiéra Topolánka), zatím tlak Římana ve vládě neutralizoval. Bursík dokonce odvolal z funkce ředitelku odboru změny klimatu MŽP Lenku Vrtiškovou a svou náměstkyni Bízkovou zbavil kompetencí v oblasti ochrany klimatu a ovzduší tím, že vytvořil na svém úřadu novou sekci a do jejího čela jmenoval svého poradce pro dopravní problematiku Aleše Kutáka.
Náměstkyně Bízková však nadále zůstává šéfkou sekce ekonomiky a politiky životního prostředí a řídí tedy odbory evropských fondů, ekonomických nástrojů a ekologické politiky. Zůstává nezodpovězenou otázkou, nakolik bude moci Bursík prosazovat své představy o zvyšování energetické efektivity a modernizaci ekologické politiky, když klíčové kompetence zůstávají v rukou ženy, která vehementně prosazovala kroky odporující doporučením OEDC a ignorující Strategii udržitelného rozvoje, Národní program na zmírnění změny klimatu i Státní energetickou koncepci ( viz Ministr Říman a náměstkyně Bízková nominováni na Ropáka roku 2006)
Bízková má velmi dobré vazby v průmyslu, neboť byla mluvčí uhelných elektráren ČEZ, i na ministerstvu průmyslu a obchodu, kde působila jako vedoucí oddělení mezinárodních aspektů průmyslové politiky a jako poradkyně náměstka pro energetiku, hutnictví a stavebnictví. Ale hlavně má Bízková silnou politickou podporu v ODS, jejíž členkou se stala v roce 1995, když ODS spolkla Křesťansko-demokratickou stranu. Bízková je od roku 1998 také tajemnicí odborné komise ODS pro životní prostředí a svou náměstkyní ji 18. září 2006 jmenoval ministr Kalaš (nestraník).
Směřování České republiky si proto netroufám odhadnout. Zřejmě bude záviset na poměru politických sil reprezentovaných Římanem a Bízkovou na jedné straně a Bursíkem na straně druhé