V roce 1979 byla pod záštitou Evropské hospodářské komise OSN podepsána mezinárodní Úmluva o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států (Long-range Transboundary Air Pollution Convention – LRTAP), která se stala prvním závazným právním nástrojem pro ochranu ovzduší na regionální úrovni. Úmluva se kromě sloučenin síry nebo oxidů dusíku týká také těžkých kovů.
V rámci této úmluvy byly postupně vypracovány metody modelování pohybu těžkých kovů na velké vzdálenosti a jejich ukládání v půdě, vodě, sedimentech řek a moří atd. Tým expertů koordinovaných německou federální agenturou pro životní prostředí (UBA) dále vytvořil metody k hodnocení tzv. kritické zátěže těžkými kovy pro zdraví lidí, ale i pro vodní a suchozemské ekosystémy. Jednoduše řečeno jde o metody stanovující takové množství těžkých kovů, které podle stávajících vědeckých poznatků nezpůsobí významné poškození lidského zdraví nebo které může příroda tolerovat.
Odborníci nejprve stanovili kritické zátěže pro olovo, rtuť a kadmium. V dalším kroku je porovnali s výsledky modelů ukládání těžkých kovů v životním prostředí. Tímto postupem identifikovali konkrétní oblasti, které jsou ohrožené překročením kritické zátěže.
Podle zjištění expertů není depozice (ukládání) kadmia v Evropě rozšířeným problémem, ačkoli např. v Bulharsku jde o vážný problém, zejména ve vztahu ke zdraví lidí. V některých oblastech EU (např. v Německu) dochází k překročení kritické zátěže kadmiem v důsledku součtu depozice ze znečištěného ovzduší s obsahem kadmia v hnojivech používaných v zemědělství.
Významně se podařilo zmenšit oblasti kriticky zatížené olovem, a to zejména díky drastickému omezení obsahu tohoto kovu v automobilových benzínech. Zatímco v roce 1990 bylo ohroženo téměř 72% sledovaných ekosystémů, v roce 2000 už to bylo jen kolem osmi procent.
I v případě rtuti se podařilo dosáhnout zlepšení. V roce 1990 byly ohroženy více než tři čtvrtiny ekosystémů a do roku 2000 se podařilo snížit rizikovou oblast na zhruba 51%. Ale přesto nejsou výsledky uspokojivé a znečištění rtutí nadále zůstává v Evropě vážným problémem.
Evropská unie už přijala a postupně uvádí do praxe strategii pro eliminaci rtuti, která zahrnuje např. vyřazování zastaralé technologie výroby chlóru amalgámovou elektrolýzou, přehodnocení emisních limitů pro velké zdroje znečištění nebo náhradu rtuti bezpečnějšími materiály v kontrolních a měřicích přístrojích (teploměry, barometry atd.).